SK Bublava

V sobotu dne 9.2.2008 se někteří z nás zúčastnili tradiční "zimní" akce, kterou pořádá obec Stříbrná s TJ  Horal Stříbrná, která nese název "Stříbrná stopa".

V obvyklých zimních podmíkách se toto klání borců koná na sněhu s nazutými běžkami a povinnou výbavou "zahřívadel" ať už tekutého či jiného charakteru.  Ovšem za letošních podmínek jsme se prali s příděly bláta a zmrazků a zahřívali jsme se sami tak, že jsme svršky spíše odhazovali. Pořadatel Jirka "Venca" Beran a Boris "Bora" Jirsík totiž vymysleli lahůdkovou trať. 

Začátek "seversko-procházkového chůzo-běhu" (čti nordic walking chůzo/běh) byl stanoven na dolní stanici lanovky Lišák ve Stříbrné. Všichni jsme tušili, že kopečky nás jistojistě neminou, ale tak nějak jsme si mysleli, že třeba se pánům organizátorům taky nebude chtít trmácet do krpálů.  Toto naše přesvědčení nám trvalo do vysvětlení trati, kdy jsme se dozvěděli, že z nás chvílema budou kamzíci stoupající po horských úbočích, abychom se vzápětí vrhali do temných hlubin stříbrnsko-bublavských hvozdů .

Po ůvodní "zahřívací" části (kdy skoro drtivá většina toho měla plný brejle) jsme stoupali turistickou stopou sjezdovky a poté jsme se dostali na zlom, kterým vede cesta dolů k tisovskému hřbitovu. Což ve mě vyvolávalo obavy - kurnik když běžíme z kopce - to nevěstí nic dobrého - protože se budeme muset dostat opět nahoru na kopec. Zde nás Štěpán směroval na modrou turistickou trasu vedoucí z Kraslic přes Tisovou na Bleiberg. A to už jsem tušil, která uhodila. "Úvoz" nahoru.......zatmění před očima, nemožnost popadnout dech, dřevěné nohy.....

V těchto partiích se projevila těžká výhoda chodco-běžců, kteří nejen, že nohama kmitali seč mohli, ale zároveň "píchali" co jim ruce stačily a změnili se v těchto okamžicích ve stroje 4x4. Tito nordic-walkeři totiž měli s sebou jako výbavu chodecké (či jak jsem viděl i běžné sjezdové) hole. Což jim významně přispívalo ke  zdolání těžkých stoupání (ať už úvodní po turistické trase,nebo i toto úvozové). No nic říkal jsem si - je to otázka morálky - zatneš svaly, nabereš dech a jdeš za svým cílem....

..což znamená - dostat se na vrcholové partie Bleibergu a Tisovce.  Zajímavé bylo potom diskutovat s ostatními soupeři o tom, kdo kdy kde nemohl , ale jen se "přetvařoval" , aby náhodou neukázal, že už nemůže, aby ho ten za ním náááhodou nepředběhl. Jsme chlapi prostě takoví....

Po zdolání úvozového stoupání následoval "lehčí" úsek, který na první pohled vypadal jako rovinka (ale znám tuto trať a vím jak je záludná), ale ona "rovinka" přeci jen tak nějak stoupá neúnavně nahoru.  Zde jsem byl předběhnut a říkal jsem si - snad naposled....(jaká to chyba v úsudku!). Nicméně Libora a  Honzy jsem se pak držel jak "hovno košile", abych s nimi neztratil kontakt. 

Na návrší mezi Tisovcem a Bleibergem se trať přeci jen "narovnala", ale myslím, že všichni už toho tady měli docela dost (tedy mimo absolutního vítěze, který si mírnix týrnix dojel na závod na kole..). Za horizontem se mi Libor najednou začínal vzdalovat a proto jsem musel zvýšit frekvenci a prodloužit krok ...povedlo se.......ovšem na úkor toho, že poté, co jsme se napojili na asfaltku vedoucí z Bleibergu dolů na Bublavu, sem nemohl popadnout dech. Ale i tuto krizi jsem přečkal a po zatočení "u Oběšenýho" dolů na louku, kde jsme se napojili na Fitstopu, jsem měl rázem Libora a Honzu na dosah ruky. To mne dobře naladilo....ale v zádech jsem stále kohosi tušil, ale neobracel se......

Běh po Fitstopě znamenal poměrně velké riziko uklouznutí na kořenech nebo vyvrkntí kotníku na šišce, ale toho nebezpečí jsme nedbali. Přeci tu nejsme na dovolený, ale na závodech!!!! 

Po seběhnutí jsme se napojili na již známou cestu, která nás měla přivést opět na výše uvedený zlom ze začátku trati, což sice na první pohled vypadalo nevinně, ale ve skutečnosti to znamenalo se dostat cca 850 m k tomuto zlomu a opět lehce vystoupat. Inu což ....mám ležet doma na kavalci? Honzu zde přede mnou chytly křeče na holenním svalu...až lehnul. Projevil jsem mu účast a běžel dál..pak ale ve mě zahlodalo...sakra...nepotřebuje pomoct? Zastavil jsem na ca 10 vteřin a když se mi dostalo ujištění, že ne, pokračoval jsem. Ovšem to ohlédnutí........celou dobu jsem měl v patách Evu (která pak vyhrála ženskou kategorii) !!!!! Z toho se mi udělalo nevolno, ale běžel jsem dál.A nevolno asi tak, že mne pak předběhl znovu (již po druhé) Honza. Říkal jsem si, ále co , už mne jednou předběhl, tak tam halt patří no.

Když jsem stoupal na zlom přemítal jsem o nesmrtelnosti chrousta a modlil se, abych už byl nahoře, že pak už to jde jen z kopce. Tato má prosba byla vyslyšena já se již dostal na zlom a začal klesat dolů z kopce až do cíle. Ovšem kde se vzala tu se vzala najednou mne šíleným úprkem předběhla Eva. Tak to byl poslední hřebíček do rakve toho dne. Předběhla i přede mnou běžícícho Honzu. Na Libora (manžela) nestačila, nebo tam byla jiná dohoda :-) Zrychlil jsem, co jsem mohl, ale doběhnout, neřku-li předběhnout- ani za boha.

Závěrečné klesání dolů k restauraci na Stříbrném potoce, kde byl cíl, byl  boj o holé přežití. V plném tempu po kluzkém bahně a kamenech tak, aby to kolena vydržela. Nicméně se zadařilo a v cíli jsem mohl poděkovat pořadatelům za krásný závod.

Celkem trať měřila 6 km a převýšení bylo 230m, jak si spočítal Milan z Kluče, když ho celou neděli bolely nohy

A tradiční fotogalerie